Byl to krásný dům. Moc se mi líbil, jak v poledním slunci zářil… no, i když vzhledem ke stavu a čistotě omítky se už moc nedalo říct, že by zrovna zářil. Byl starý, zanedbaný a léty unavený, stejně jako člověk, který nám ho prodával.

Ale to nevadí. Domek se mě i manželce líbil. Zrenovujeme ho, bude jako nový a bude sloužit ještě alespoň jednu další generaci. Dvoupatrový domek na konci malého městečka se zahradou, která sousedila s lesem byla příliš lákavá nabídka i přes tu nepříjemně vysokou cenu.

Ano, tehdy to ještě vypadalo krásně. Nové omítky venku i zevnitř, nové odpady, okna i podlahy, novou elektřinu, časem i půdní vestavba,a  to všechno určitě zvládneme během dvou let. Dvou? Pche, během jednoho léta to máme hotové! Co na tom může být?

Jak říkám. Byli jsme naivní, ale to se brzy spravilo.

Zajímavé bylo, že pokaždé se opakoval ten samý scénář. Pokusil jsem se práci udělat sám, po dvou týdnech jsem si přiznal porážku a pak jsem na to radši zavolal odborníka, kterého jsem našel přes Dispečerku.

Obzvláště vypečená se ukázala být elektřina, přesněji její rozvody. A to „vypečené“ myslím doslova. Dráty z doby, kdy tu ještě běhali šavlozubí tygři a mamuti, byly totiž omotány izolací z bavlny, a jelikož se nároky na odběr proudu během let zvyšovaly na míru, na kterou nebyl vodič dimenzován, drát se ve zdi přehříval a bavlna zuhelnatěla. Pohled na drát, který jsem vytáhl ze zdi, mne sice značně překvapil, ale nic mne nepřipravilo na pohled na dva vodiče, spojené uzlem a zalité v asfaltu. Dvojlinka k žárovce, přibitá ke stropu hřebíkem už byla jen třešnička na dortu.

V tu chvíli jsem ani nepotřeboval přiznávat hořkou porážku, rovnou jsem na svém notebooku vlezl na stránky www.dispecerka.cz (naučil jsem se je mít v Oblíbených, fakt se to vyplatí), našel jsem si nejbližšího elektrikáře a hned pozítří jsme ho tam měli. Postarší chlapík, který zjevně ve svém životě připojil víc drátů než si já dokážu najednou představit, při pohledu na uzlem spojené dráty sice málem udělal krok zpět leknutím, ale pak se statečně pustil do díla a přibitou dvojlinku přešel jen údivem, že se dosud nikomu nic nestalo. Ani to netrvalo tak dlouho, a měli jsme elektřinu hotovou – a za cenu více než slušnou.

Takže dispecerka.cz nám opět pomohla. Ještě, že jsem tenhle server našel.

Je to zvláštní. Nikdy jsem si nemyslel, že zrovna já budu mít potíže se zakázkami. Jsem zedník a umím vzít za práci. Mám šikovné ruce a vždycky jsem se snažil, abych se nemusel stydět za práci, kterou odvedu. Abych se nemusel stydět, když někde půjdu po ulici a uvidím něco, co jsem postavil, nebo mi zrak padne na barák, ve kterém jsem snižoval stropy nebo zdil příčky.

Vždycky jsem měl práce dost.

Ale pak jednou uběhlo čtrnáct dní a nikdo mi nezavolal, jestli bych neuměl zrenovovat verandu nebo kolik by stála zídka jako základ k plotu. Tak jsem si zkusil dát inzerát do místních novin – do takového našeho vesnického plátku, na který každý nadává, že tam nic není, ale stejně ho každý čte. Zavolal mi jeden člověk s tím, že se mi ozve a ukáže mi zahradu, kde potřeboval vyzdít základ pro skleník – a tím to skončilo, už se neozval. Zkusil jsem dát inzerát znovu – a nic.

O týden později ke mě přijel na návštěvu syn se snachou a dětmi. Seděli jsme venku, pekli na ohni buřty, povídali si – a najednou se mě patnáctiletý vnuk zeptal:

„Dědo, a proč si nedáš inzerát na internet?“

Musel jsem se smát. Copak já to umím? Copak se v tom jejich internetu vyznám? Copak já vím, kam se to zadává a co mám kam napsat? Dejte s mi s tím svátek, děkuju pěkně. Na internetu je dneska sice všechno, ale já s tím neumím a nehodlám se to na stará kolena učit – a proč taky, nepotřebuju to.

Syn to ale považoval za dobrý nápad. Říkal mi něco o nějaké Dispečerce, že prý je to server, kde se hledají řemeslníci. Že dneska se napřed hledá na internetu a pak teprve v inzerátech, pokud vůbec. Že konkurence tam už určitě je, a určitě mi to pomůže získat zakázky a kdesi cosi. Už mě z toho brněla hlava, tak jsem mu to odkýval, že mě tam může přihlásit, aby mi dal pokoj.

Syn si došel do auta pro počítač, položil si ho na kolena, z boku té černé škatule vytáhl malou anténku, chvíli tam něco ťukal, vyplnil mi tam registraci – jen zadal jméno, příjmení, telefon, IČO a okres, pak se mě zeptal, kdy mi mají zavolat, a bylo to.

Hned v pondělí se mi ozvali, nějaká sympatická holčina s příjemným hlasem se mnou dokončila tu registraci a bylo to. Ani jsem netušil, že to bude takhle jednoduché.

Překvapení mě ale teprve čekalo. Abych byl upřímný – nevěřil jsem tomu. Nevěřil jsem, že by mi někdo mohl začít volat, že něco potřebuje. Nic jsem od toho nečekal.

Takže když mi někdo ve středu zavolal, že potřebuje opravit zeď mezi sousedem a jím, považoval jsem to za příjemnou náhodu. Ale náhoda to rozhodně nebyla. Začali mi lidé volat, když něco potřebovali, tenhle potřeboval vybourat dveře a dát nové, tamhleten chtěl vybetonovat podlahu v dílně.

Teď už mám zase dost zakázek. Syn mi dal tam k nim, na Dispečerku, fotky mojí práce jako reference, aby se lidé mohli rovnou podívat, že své řemeslo opravdu umím.

Jsem rád, že mě syn přemluvil. Sami mi zavolali, registrace byla hned hotová, a už můžu lidem říkat, že mne najdou na www.dispecerka.cz, kde mám i svojí vlastní webovou stránku, kterou mi udělali taky oni.

„Tak se s tím prostě smiř,“ ukončil jsem rozvíjející se manželskou hádku. „Prostě tenhle měsíc nemáme peníze na to, aby sis koupila nové šaty. To, co si můžeme dovolit dát stranou, ti stačí možná tak na látku, takže si je klidně můžeš ušít sama,“ dodal jsem jedovatě. Případ byl podle mne uzavřen a tak jsem s klidem obrátil pozornost zpět k televizi. Bohužel mi nepřišlo divné, že manželka nepokračuje v hádce –  naopak, že se usmívá a nadšeně jí září oči.

„To jsem vždycky chtěla zkusit, ušít si svoje vlastní šaty,“ zašeptala. „Zítra si koupím látku a zkusím to. Díky.“

„Jojo, máš pravdu,“ zabručel jsem nepřítomně a dál sledoval televizi.

Druhý den se manželka vrátila z práce s balíčkem v ruce. Hodila tašku na židli, rozbalila jej, vzala do ruky jeho obsah – jakousi modrou textilii – a pyšně mi ji ukázala.

„Co to proboha je?“ zeptal jsem se zděšeně.

„Látka, na ty šaty, co si budu šít, jak jsi mi včera odsouhlasil,“ vysvětlila. Otevřel jsem pusu, abych protestoval, ale ledový záblesk v jejích modrých očích mne varoval, abych to nedělal. Navíc jsem si vybavil, že jsem včera něco takového asi skutečně řekl, tak jsem jen mávnul rukou. S koupenou a ustřiženou látkou už asi nic neudělám, a jestli z toho bude žena mít radost, budiž. Alespoň konečně využije ten šicí stroj, co jsem jí před lety dal, který si jen vyzkoušela a od té doby se na něm usazoval prach.

Napřed se dlouze měřila, pak něco měřila na látce,  a pak začala stříhat. Už tehdy jsem se chtěl zeptat, jestli si na to sehnala nějaký střih, nebo jestli to kreslí křídou od oka, ale moudře jsem si to nechal pro sebe. Pak se posadila ke stroji a začala šít. Já jsem pokračoval ve sledování sportovního kanálu kabelovky.

Občas jsem od stroje zaslechl zlobné zasyknutí nebo nespokojené mlasknutí, občas vystřídané mírným zanadáváním, ale považoval jsem to za přirozenou součást tvůrčího procesu.

Po půl hodině se ozvalo rezignované vzdychnutí.

„Teď to můžu akorát tak vyhodit!“

Zmuchlaná koule hadrů, která měla být šaty, pleskla o zem.

„Copak se s tím stalo?“ zeptal jsem se s účastí a vstal od televize.

„Podívej se na to sám! Já už to nechci vidět.“

Uchopil jsem do ruky látku a začal si ji prohlížet. Steh, který byl rovný asi jako dráha chůze námořníka, vracejícího se z hospody domů, byl jen začátek. Jeden rukáv byl ustřižený tak křivě, že to praštilo do očí i mě, který tomu vůbec nerozumí, o zvlněném dolním okraji ani nemluvím. Celé to obecně vypadalo jako když si dítě hrálo na krejčího.

No co, ne každý je rozená švadlena.

To jsem ovšem neřekl nahlas. Při pohledu na hromádku neštěstí, sedící nedaleko ode mne, jsem dostal nápad.

„A kdyby sis našla nějakou švadlenu nebo krejčího, kdyby ti ty šaty ušil podle tebe, udělalo by ti to radost?“

„Nemáme peníze ani na novou látku, ani na švadlenu, jak jistě víš,“ dostalo se mi odpovědi.

„“

„Ehm – no, máme. Mělo to být překvapení. Dostal jsem v práci prémie – pamatuješ, jak jsem byl před měsícem v práci čtrnáct dní od rána do večera kvůli té zakázce z Německa? Tak včera jsme za to dostali odměny.“

Zvedla ke mě oči, plné naděje. Pak se zarazila.

„A… a tobě by to nevadilo, dát to na moje šaty?“
„Ne,“ řekl jsem statečně a částečně i po pravdě.

„Dík moc,“ zašeptala. Pak zpozorněla. „Já ale žádnou…“

„…švadlenu neznám?“ doplnil jsem ji. „Já také ne, ale vím, kde ji najít. Pamatuješ, jak jsme na Dispečerce hledali elektrikáře? Švadlena a krejčí jsou přece také řemesla, takže myslím…“

Přestal jsem mluvit do prázdna. Žena už zapínala počítač a jevila známky netrpělivosti při čekání, než počítač naběhne.

No, dopadlo to dobře, šikovná švadlena bydlela několik baráků od nás, část látky se použila z nepovedeného pokusu, takže to nebylo ani tak drahé. Nějaké peníze zbyly, tak jsem si koupil krásný zavírací nůž, po kterém jsem už nějakou dobu pokukoval, takže nakonec byli spokojení všichni. Manželka byla ze svých šatů nadšená ještě docela dlouho, já jsem se svým vysněným nožem řízl teprve třetí den neustálého hraní si, a byl jsem rád, že jsem si vzpomněl na server www.dispecerka.cz, kde si mohla manželka najít tu šikovnou švadlenu.