Mít kamarády se v životě opravdu vyplatí, rádi vám kdykoliv pomohou, poradí, zlepší vám náladu. Někdy lze ale říci, že lepší žádný kamarád, než kamarád idiot.
Když jsem se nedávno stěhoval, má, dnes již bývalá (což s příběhem nijak nesouvisí :), přítelkyně, mi oznámila, že naše lednička je příliš malá. Je od začátku nesmyslem poměřovat věci vágními pojmy „malá“ „velká“, protože jsou nekonkrétní a mužské pokolení se pak s ženským těžko shoduje, zvlášť pokud jde o velikost ledničky. Mě prostě malá nepřipadala.
Nicméně ženu ani ledničkou neuhodíš, tudíž se mi během týdně podařilo obstarat od kamaráda (zde začíná ona přátelská zrada) výbornou zánovní, šikovnou a hlavně velkou lednici. Konkrétně to měla být lednice Baumatic. Pamatuji se, že Baumatic jsme měli doma v době mého dětství a vždycky s ní byli všichni spokojeni. A hlavně byla velká a o to šlo.
Legrace ovšem začala, když jsme s mým zákeřným kamarádem dorazili na místo určení. Vysněná lednice Baumatic měla být součástí domácnosti poklidné paní s pohodlným dojezdem. Po třech kilometrech jízdy do strmého kopce lesní cestou jsem už měl tušit zradu. Nicméně jsme dojeli mou ubohou „stodvacítkou“ k jisté horské chatě. V té se překvapivě nenacházela poklidná paní v postarší domácnosti, ale skupina rusky mluvících Romů, kteří měli nejen ledničku, ale deset dalších stejných ledniček a taky vysavače, mikrovlnky, myčky, sporáky…v tu chvíli mi došlo, že se tato horská chata nachází poblíž polských hranic a o původu své ledničky jsem měl jasno. Chtěl jsem co nejrychleji pryč.
V jedné z místností se nakonec skutečně nacházela moje lednička. Nebyla to sice moje vysněná lednice Baumatic, nicméně lednice to byla, a velká. Když jsme ji nakládali, respektive když jsme mé nebohé auto přikryli lednicí, napadlo mě, že je opravdu velká. Možná větší, než jsem chtěl.
Když jsme lednici doma zapojili, tak samozřejmě nejela. Postavil jsem jí svému kamarádovi před dveře. Byla větší, než ty dveře a byla těžká…hodně těžká…