Co to je? U mne šlo o prasklinu z přetlaku a následné zalití hemisféry krví. Buď se krev vstřebá a nebo operace. Naštěstí že mě neoperovali. Musím tady vzpomenout osobu, která tady zůstala sama na ten průšvih. Míla, moje žena! V takové to době mě neopustila a já ji nikdy nezůstanu dostatečně vděčný.
Tak mám první měsíc za sebou a já si pamatuji 3 dni. První týden, po pobrání, na JIPce byl OK ale ten druhý, už na normálním pokoji, na mně dopadl s plnou silou. Na pokoji se mnou jednali jako s kusem masa, který nemá myšlení a je jedno co se s ním děje. A já jsem myslel! Jenom jak to dát o sobě vědět, !!!jsem člověk!!! Ale vše marné a to byla také doba, kdy jsem to chtěl skončit. Ale zabránilo mi tomu několik okolností. Jednak jsem nebyl schopen to provést sám a pak vzpomínka na mého drahého příbuzného, který skončil vlastní rukou. A hlavě, vždyť je tady moje rodina! A opět Já to přece dokážu. Jenže tentokrát jsem na to nebyl sám, ale s moji Mílou! A ještě jedna změna větu „Já to přece dokážu“ jsem si říkal dnes a denně.
Tak jsem tedy ležel, měl plínky a čural do pytlíku. Nemluvím, pravá strana těla bez citu, neschopná pohybu. Přání otcem myšlenky: zdálo se mi, že prostředníček se nepatrně pohnul a to byl okamžik, kdy jsem s novou chutí žít si řekl, „Já to přece dokážu“ ani jsem netušil, co mě čeká a kolik strádání to stojí. Na pokoji jsem ležel 4 týdny a pak začali mluvit o LDNce v Říčanech. Určitě víte, co to znamená.
Ale byla to opět Míla, která zařídila převoz do UVNky, kam mne po 14 dnech převezli. To bylo jak mávnutí kouzelného proutku. Najednou jsem byl zase člověk, o kterého stojí za to se starat. Sestřičky chodily se mnou cvičit a nebylo jim zatěžko mě převléct, kdykoliv jsem nezvládl svá střeva. Ať to bylo na lůžku, při cvičení nebo při mytí.
Čekal mě pobyt ve Vojenském rehabilitačním ústavu na Slapech, kde měli jednu podmínku – žádné pleny! Já to přece dokážu. Do smrti si budu pamatovat ten záchod, na který mě posadili včas. Kdo to nezažil, ten nepochopí, co je to za ponížení s kterým se člověk musí vyrovnat. Ještě jedna věc byla pozitivní a tím byl můj soused. Ač sám handicapovaný, hýřil energií, zpíval si a já k tomu vydával skřeky. Za další tři týdny mě vezli na Slapy.
Na Slapech to bylo senzační špičkové zařízení a ochotný, laskavý personál. A ten bazén, už jsem se těšil jak voda, můj kamarád, mě pohladí a budu se ráchat. Tak mě tam přivezli, spustili lanovkou do bazénu a hned jsem se začal potápět pravou stranou napřed a nebylo síly, která by mě udržela na hladině. To byl šok. Skoro takový jako když jsem se probral. Ale už jsem se tím uměl vyrovnat. Cvičit, cvičit a cvičit. A skamarádil jsem se s vodou. Nejdřív se mnou chodil do vody plavčík, ale časem jsem se odvážil sám a belhal se okolo tyče u kraje bazénu. Měl jsem pravdu, voda byla můj kamarád, ale já byl špatný spolupracovník. Umožnila mi vykonávat pohyby, které jsem na zemi dělat nemohl.
Já byl tvrdohlavý pacient a sestřičky si se mnou užily. Samozřejmě problém s malou a velkou stranou neskončil, pouze se zlepšil. Já jsem musel vědět, kde je nejbližší záchod a mnohokrát jsem to nestihl, což platí stále. Pouze ty časové intervaly se zvětšovaly.
A byl jsem neochotný se učit levou rukou. Ne, já jsem odmítal se učit levou rukou. V té době to vypadalo jako neskonalá drzost. Člověk s ochrnutou pravou stranou, který nemá hluboké ani povrchové cítění – to je drzost. Pro lidi bez znalostí říkám že nevím kde mám ruku ani nohu a necítím teplo ani zimu. Ale já už neváhal a udělal si vlastní teorii. Každou naučenou dovedností levou rukou organismus ztrácí potřebu pravé ruky.
A pak tady byla afázie, nemohoucnost mluvit, číst a psát. Co času mi věnovali, a výsledky byly nepatrné. Opět stále se sní, musím prát. Já to přece dokážu!
Byla také cvičení, která mi zvedala náladu. „Zavojtit si“ je název cvičení, při kterém dochází k pohybu končetin pouze podvědomě. Nedovedete si představit ten pocit, když vás chytnou na dvou místech a vám se začne pohybovat ochrnutá končetina. Mě z toho vyplynula další teorie – Co jde mimo mé vnímání, musí jít i moji vůlí. A začal jsem se opět chodit. Já říkám chodit, ale v podstatě jsem vstal z vozíku. Jenže mi to ukázalo cestu a já jsem se po ní vydal.
20.12.2002 mě pustili domů. Jak jsem na tom byl? Po pravdě řečeno nic moc. Nemluvil jsem, nečetl jsem, ušel jsem max. 50 m, cit pořád žádný, pravý koutek úst svěšený a stále mi z něho tekla slina. A ta stolice.
Mezi svátky jsme jeli do Špindlu a všichni si mysleli, že budu šťastný, ale to byl omyl. Byl jsem tam nešťastný a došel jsem k závěru že příště pojedu s lyžemi a nebo vůbec ne.
V únoru mě přijali do denního stacionáře na Albertov. Pobyt tam pro mou pravou ruku znamenal totéž jako Slapy pro nohu. Jenom jednu vzpomínku. Každý čtvrtek jsme si vařili. Já jsem jednou míchal maso a při to jsem si spálil ruku. Když ve filmu, Pane vy jste vdova, se opře Filipovský se svoji umělou rukou o vařič, tak je to sranda, ale ve skutečnosti ne! A od té doby jsem ke sporáku směl jen s dohledem. Albertov mi opravdu pomohl! Naučili mě větší samostatnosti a díky skvělé logopedce jsem začal pomalu i mluvit.
Když jsem se vrátil domů z Albertova, začal jsem chodit s naším pejskem, který nám zůstal po rodičích, na krátké procházky a do hospody na jedno točený a hlavně zvyknout si na lidi. Usoudil jsem totiž, že to je jediná možnost jak existovat. Zařadit se mezi ostatní lidi.
A tak jsem dokončil první rok.
Ale to až příště
Děkuji Vám za zájem, který jste projevili tím, že jste dočetli až do konce. Další podobné články najdete na webu WWW.ICTUS.CZ. Potřebujete-li pomoc, podívejte na pomoc po CMP a podobné, obraťte se na web www.HelpUs.cz .
Těším se na Vás v dalších článcích
Honza
duben 2002 – duben 2003
© Jan Dohnálek, ICTUS o.p.s.
Publikaci článku sponzoruje portál Prowebovky.cz