Přijmy z vodních sportů každým rokem raketově vzrůstají. V letních měsících se vodní hladiny mnoha řek podobají spíše městským promenádám, v kempech na březích těžko sháníte volná místa. Jezdit vodu je zkrátka in.

Nevyprázdňuje se však touto cestou tento sport, který byl původně doménou skutečných chlapů a zálesáků? Existují dnes vůbec ještě ti praví vodáci?

Předně je třeba říci, že nelze všechny lidi, kteří o víkendech sjíždí Vltavu házet do jednoho pytle. Rozhodně existuje obrovská část lidí, pro které jsou jejich nafukovací čluny způsobem návratu k přírodě a souznění s ní. Tito lidé tak nějak navazují na původní vodáky. Svým způsobem blázny, kteří v nepohodě, vlhku a chladnu utíkali přetechnizovanému městu.

Zároveň také existují vodáci, kteří řeku považují za sportoviště. Jejich doménou je kajak, nejnáročnější a zároveň nejzábavnější běžně dostupné plavidlo. Kajak je extrémě vratký a plavba na něm vyžaduje skvělý smysl pro rovnovnováhu, vytříbený cit pro pohyb a hlavně velikou obratnost.

Potom zde však figuruje obrovská skupina skutečně víkendových vodáků. Těch, kteří se nechají v bodě A posadit na raft, nasadí si helmy a se zkušeným průvodcem se nechají unášet dvokým vodním proudem do bodu B. Vyplaví se adrenalin, nechají si vyvolat fotky a opět se vrátí k životu městských bílých límečků. Nikdo neví proč to dělají. Dost možná ani oni sami ne. Řeka pro ně není únikem, je pro ně zbožím, vodáctví není životní styl, je to jenom in výplň volného času.

Nebuďme však staromilští snobové. Stále zbývá naděje, že tito uječeně rádoby vodácí si časem k řece a vodáctví vypěstují zdravější vztah. A pokud ne, stále je tu dostatek vodních toků, které pro ně prostě nejsou dost cool.