Ideální hladina cukru je 4 až 5 mmol/ litr krve, normálně do 5,6 mmol/litr krve, lehce zvýšená hladina 5,6 mmol/litr krve až 7 mmol/l krve, ale přes 7 mmol/litr krve je signálem pro nemoc nazývanou cukrovka. Vyskytuje se, když slinivka břišní tvoří málo inzulínu nebo když netvoří žádný inzulín nebo když inzulín je produkován, ale tělo na něj nereaguje. Potom se cukr v krvi nedovede spálit.

Rozlišujeme cukrovku prvního typu a druhého typu. O I. typu hovoříme tehdy, když slinivka inzulin netvoří; často vzniká již v dětství, v důsledku poruchy imunity. I obyčejná chřipka dovede v takovém případě způsobit chaos v obraně – tělo si vytvoří protilátky a omylem zaměří svou pozornost na vlastní beta buňky slinivky, které nemohou správně tvořit inzulin. Jestli tento proces proběhne rychle a nemoc se projeví až klinickými příznaky cukrovky se zjištěním vysoké hladiny cukru v krvi, většinou je již pozdě – uvedený proces definitivně beta buňky zničí a již není jiné cesty než píchat inzulín. V Česku podle statistik trpí tímto typem kolem 75 000 lidí.

Svou roli sehrává dědičná dispozice, ale je nutno podotknout, že této dispozici silně napomáhá dnešní trend hektického života, stále více oslabovaný imunitní systém a jiné rizikové faktory. Cukrovka II. typu je taková, kdy se inzulin tvoří, ale tělo jej není schopno využít. Tímto typem v Česku trpí okolo 650 000 lidí. Zde převažují faktory jako obezita, nedostatek pohybu, špatná skladba jídla a samozřejmě také genetický předpoklad. Termín epidemie cukrovky je trefný. Léčí se dietou, léky a v pokročilejších fází inzulinem. Je také třeba zmínit termín prediabetes. Používá se pro období, kdy má pacient hladinu cukru vyšší, než je norma, tedy od 5,6 do 7 mmol / litr krve. O cukrovce bylo napsáno mnoho knih, můžeme si o ní číst v kterémkoliv časopise, můžeme se seznámit se statistikami, ekonomickými čísly apod. Ale tento článek píši proto, abych naznačil, jak se dívá na tuto epidemii celostní medicína a jakým způsobem může do procesu zasahovat.

Nejprve k typu I.
Jestliže má jedinec dispozici k cukrovce, neznamená to, že musí nemoc vždy dostat. S tou dědičnou dispozicí totiž člověk zdědí také své životní návyky, způsob stravování a jiné tendence, které pak skutečně vedou k nastartování nemoci. Ono nastartování nemoci, jak bylo popsáno výše, také není jen tak jednoduché. Jako příčina bývá často uvedeno, že jí byla chřipka, která nastartovala chybný imunitní proces. Jenže – co to znamená? Imunitní systém vlastně selhal, buď byl virus velmi agresivní nebo prostě již v tomto okamžiku byl nemocný, slabý, vyčerpaný předchozími infekty, které byly léčeny antibiotiky, vytvořenou střevní dysbiózou, očkováním, přítomnou alergií, stresem nebo jinou nepohodou. Vlastně ten člověk si vytvářel nevhodné podmínky, jeho pomyslná nádoba se naplnila a pak přišel do této chvíle banální virus a ten způsobil, že začala přetékat. Příčinný řetězec cukrovky, startovacího viru a slabé imunity je často mnohem delší a sahá do velké hloubky, až do nejranějšího věku.

Nyní se zastavme v období, kdy se nemoc nastartovala a protilátky působí na beta buňky slinivky – dostaví se projevy nemoci, pacient je hospitalizován a pomocí velmi vyspělé techniky a vypracovaných metodik se stabilizuje, je naveden na inzulin. Pacient a jeho rodina prožívají životní zlomový okamžik, přece jenom cukrovka je cukrovka a postupně se smiřují s tímto „osudem“. Jenže se zde vznáší stále nezodpovězená otázka – již ty protilátky definitivně zničily beta buňky nebo jsou stále ještě nějaké, které pracují? Ve své podstatě od okamžiku onoho startu jde – o čas!

Technika podávání inzulinu a stabilizace stavu je jasná, ale není jasná ta situace kolem zastavení autoimunitního procesu. Tady medicína pokulhává, často vidím, že lékař sklapne složku a řekne „Cukrovka – inzulin, nemůžeme nic jiného dělat“ a o proces, který by měl poplašenou imunitu zklidnit, se již nestará – uzavřeno – nedá se s tím nic dělat. Existují výzkumy, existují i první náznaky řešení, ale jde to pomalu – obrovské množství financí jde do pokroku v léčení cukrovky – víme o inzulinových pumpách, víme o existenci inhalačních inzulinů – máme vypracované kontrolní mechanizmy, ale ten směr do imunomodulace zatím vázne – škoda.

Člověka to svádí k myšlence, jestli vůbec existuje snaha průmyslníků a politiků o výzkum, protože kdyby se tato cukrovka léčila tím, že se včas napraví chybně reagující imunitní systém, pak by se vůbec nemusela cukrovka tohoto typu uskutečnit, a pak by si ten člověk nepotřeboval kupovat celý život inzulin a jiné prostředky k léčení potřebné. Jinými slovy, nebyl by ani „diabetický průmysl“.

A co dál ?
Tím, že ony protilátky definitivně zničí beta buňky a že ten člověk bude muset užívat inzulin, to končí? Nyní není řeč o následcích cukrovky – statistického zkrácení délky života, oslepnutí, amputací nohy, dvojnásobného rizika infarktu a mozkové mrtvice. Navíc se stále hlásí otázka: A ta autoimunitní příčina se zastavila? Nebo se bude vyvíjet dále? Který orgán napadne nyní? Popsaný příčinný řetězec pokračuje dále. Celá mašinérie kolem cukrovky vrací pacienta zpět do relativně normálního života, ale otazník, který vidíme při rozboru situace z pohledu celostní medicíny, je stále přítomen. Není řešena příčina.