Konkurenční asijské prostředí má nepochybný vliv na rozvrstvení a perspektivu oborů v České Republice i EU. Nezatracujme tento vliv jako apriorně negativní a hledejme pozitiva, která mohou z pohledu udržitelného růstu a trvalé prosperity znamenat z dlouhodobého hlediska posílení konkurenceschopnosti České Republiky a EU. Zatímco cihla jako modelový příklad na čínském trhu vychází cenově zhruba na polovinu, na rozdíl od textilií se do ČR tento typ stavebních hmot neimportuje. Není to důsledkem celní politiky (silikátové cihly jsou zatíženy pouze 2 % clem), ale výhradně charakterem zboží. Hustota cihly je vyšší než hustota textilie a přidaná hodnota textilie je vyšší než přidaná hodnota cihly. Oba tyto faktory způsobují, že dovoz cihel do EU a potažmo i ČR není rentabilní. Čína jako výhradní a kapacitně neomezený importér zemního plynu pro pece cihelen na asijském trhu pravděpodobně hlavní nákladovou položku, tedy cenu topného média, nebude schopna odstranit a proto nelze předpokládat, že by snad cena cihel na čínském exportním trhu poklesla. A proto nelze ani předpokládat, že by cena čínských cihel klesla tak nízko, že by se import do ČR vyplatil. Tento příklad jasně ukazuje, jak deformující má asijský trh vliv na rozvrstvení produkce či výrob na trhu evropském, český nevyjímaje.

EU vyvíjí zatím poněkud nesmělý tlak na členské státy i své vlastní organizační složky, aby podporovaly konkurenceschopnost a rozvoj oborů s vysokou přidanou hodnotou. Pozice ČR se přes pravidelná politická prohlášení též jinak výrazně neodlišuje. Rámcové programy výzkumu a vývoje jsou podvody, kdy si navzájem vědecky spříznění akademičtí pracovníci v komisích a radách přidělují dotace já na bráchu, brácha přístí rok na mě. Jde samozřejmě o peníze, takže etika i pud sebezáchovy EU jde stranou. Problém je velmi hluboký, historický, souvisí s vizí centralizace a vizí delegace (přerozdělování). Je notoricky známo, že zatímco v USA deset prestižních univerzit přírodovědného a technického zaměření produkuje 70 % veškerého zveřejňovaného a (!) realizovaného perspektivního potenciálu USA, v našem pojmosloví se taková činnost nazývá aplikovaný výzkum a vývoj, v EU a ČR je trend naprosto opačný. Je zde několik set univerzit s naprosto žalostným vědeckým a tvořivým potenciálem. Není žádným tajemstvím, že málokterý podnikatel, který pod svými křídly provádí výzkum a vývoj, má zájem zaměstnat osobu s akademickou praxí. Proč? Mají pověst líných, neproduktivních, příliš negativně ambiciózních zaměstnanců. Možná přílišná generalizace. Možná. Tedy EU chybí centralizace výzkumu. Přechod na trend věda do regionů je zhoubný a nemůže vést k cíli. A EU si brzy uvědomí, že nemá ani na financování deklamace, natož její realizaci. Z téhož důvodu ani tuzemská podnikatelská sféra až na čestné výjimky nestojí o kontakty hlubšího charakteru se sférou akademickou. Čemuž se akademičtí pracovníci notoricky v médiích podivují a poukazují v duchu akademické logiky dejte nám peníze, ale v rámci akademických svobod se hlavně nestarejte, co s těmi penězi uděláme, sami se budeme navzájem kontrovat, protože nejlépe víme, co je s nimi třeba, že to je ten zádrhel, proč se nedaří akademickou sféru dostatečně financovat.

Z výše uvedeného plyne, že pro podnikatelskou sféru, která na rozdíl od akademické primárně přináší hodnoty zpět, protože financuje činnost státu, není dostatek financí pro financování podpory aplikovaného výzkumu a vývoje, potažmo i základního, protože často výsledky základního výzkumu akademické sféry za příliš nestojí. Pro podnikatele, který by měl zájem podat dotační projekt a čerpat dotaci, jsou proto nastaveny poměrně nepříznivé podmínky, které zpětnovazebně způsobují i menší rozvoj ČR jako takové. Zmiňme zejména režijní a mzdové náklady v průběhu výzkumu, které má akademická sféra zajištěny obvykle mimo rozpočet dotace či grantu jako příspěvková nebo rozpočtová organizace, ale podnikatelský subjekt nikoliv. Podpora de minimis aplikovaného výzkumu je též nižší než míra podpory výzkumu základního. Pokud oba tyto faktory sečteme, potom na tutéž aktivitu při témž počtu člověkohodin musí být rozpočet projektu podnikatele o desítky procent vyšší a takový projekt vlastně nemůže akademické sféře konkurovat. Stát tak de facto nepřímo diskriminuje podnikatelskou sféru a její výzkum a vývoj. Což je nelogické, protože na to sám následně doplácí ve výběru daní a zaměstnanosti (sociální politice).

Pokud podnikatelský subjekt nedosáhne ani na předem v podmínkách programu zakotvené nezbytné kofinancování dotace, nemůže podnikatel s účastí na programu poskytování dotací počítat. Dotační programy lze však realizovat i bez přímého kofinancování dotací, minimálně tuto možnost nabízí už první agentury. Pro podnikatele, který si nemůže dovolit vynakládat z běžných prostředků výnosů část na kofinancování, tyto agentury formou projektu a trajektorie financování zajistí, aby kofinancování bylo nižší, případně formálně nulové. Projekty kofinancování primárně vyžadují, avšak pro podnikatele je podstatné, že tuto cestu lze řešit i jinak, než formou přímých nákladů do projektu z plánovaných výnosů.

Z hlediska zhodnocení investic mohou přinášet dotační projekty technologie moderní a špičkové, s velmi vysokou návratností a obecnou konkurenceschopností. Pro investory by měly být proto tím nejatraktivnějším, co investiční portfolia nabízejí.